O řeži na dašickém rynku v roce 1758

V době tzv. sedmileté války (1756-1763) byly Čechy místem nespočetných taktických manévrů prušáckých jednotek a rakousko-uherských landvérů a jejich střetů se střídavými úspěchy na obou stranách. Události té doby jsou zaznamenány v mnoha kronikách a pamětních knihách.

Např. dašický farář František Karel Raffius, současník té doby, zapsal v pamětní farní knize zmínku o krvavé řeži asi pěti set pruských a rakouských husarů 12. července 1758 na náměstí v Dašicích. Masakr údajně trval plných pět hodin a rakouští husaři byli při něm poraženi. Informaci o této události převzal do svých regionálních historických prací farář Josef Nechvíle a najdeme ji i v monografii "Pardubicko-Holicko-Přeloučsko".

Většinou však údaj o délce trvání zaznamenané bitky vyvolal pochybnosti. Pět hodin řeže na malém rynku? Vždyť by se tam 500 husarů na koních stěží vešlo! Pardubický historik Josef Sakař ve svých "Dějinách Pardubic nad Labem" vyjádřil svou pochybnost poznámkou: "…pověst o pětihodinovém zápolení pěti set pruských husarů s husary rakouskými na náměstí dašickém zdá se býti plodem časů pozdějších." Co se tedy tehdy na dašickém rynku vlastně dělo?

Vysvětlení našel B. Jelínek v Archivu dvorské komory v archiváliích o podvodech, kterých se po řadu let dopouštěl pivní písař a správce dašického vrchnostenského pivovaru v jedné osobě Jan Podhájský. Na podzim 1758 si na tohoto výtečníka vyšlápli císařští komisaři Kawka a Schuster, kteří zjistili, že Podhájský nebyl v podvodech žádný troškař - dašickému pivovaru zpronevěřil na hotovosti, sladu, chmelu, obilí atd. přes čtyři tisíce zlatých (jen pro představu - mlýn v nedalekých Platenicích včetně asi 10 ha polí se v té době odhadoval na 1.000 zlatých).

V železech jej odvedli na pardubický zámek. Tam se vymlouval, že nic nezavinil, schodek prý způsobili jiní, kteří jej okrádali, někdo prý mu vzal ze sýpky obilí za 800 zl., sedláci, když odváděli povinné obilí, prý mu dávali špatnou míru a hlavně tvrdil, že 12. července 1758, v den, kdy Prusové vtrhli do Dašic, zakopal ze strachu před jejich rabováním hotovost asi 1.700 zlatých v dukátech, kterou měl doma, na hrázi moravanského rybníka. Když prý chtěl později peníze vyzvednout, nemohl je nalézt, zřejmě prý jej někdo viděl, jak peníze zakopával a po jeho odchodu je z úkrytu vybral…

Z vězení psal na všechny strany žádosti o milost. K jedné své suplice dvorské kanceláři ve Vídni požádal městský úřad v Dašicích o písemné potvrzení, že dne 12. 7. 1758 Prušáci skutečně vtrhli do Dašic a že plundrovali a kradli, na co přišli, a že Podhájského strach o pivovarské peníze byl oprávněný a že učinil dobře, když je ukryl.

V potvrzení, které mu dašická radnice 26. května 1759 skutečně vystavila a které podepsal tehdejší dašický syndikus Matěj Jakub Novák, se mj. uvádí: "…když prajští husaři do Dašic přijeli, jichžto přes 130 bylo a za mlejnem a vinopalnou podobně tolik nebo ještě více státi zůstalo, byvše tu za Dašici císařští husaři, jedni po druhých skrze Dašice se honili, po sobě stříleli, skrze rynk jedni druhý proháněli a když naši husaři odjeli (což trvalo od 10ti až do 5ti hodin spoledne) tehdy na některých sousedech kvaltem všeliké věci vymáhali a brali. Vidouce to p. Jan Podhájský, správce, před nimi se do bažantnice skryl, oni husaři ouprkem ke mlejnu jeli a v kvartýru pana správce (tak jak manželka jeho vyznává, že po ní jeden střelil, palaše na krk kladli) a co jen chtěli jídla a pití dáti se jim muselo, podobně ve mlejně svou vůli prosazovali a co na penězích, mouky lidem a jiné věci od jídla pobrali a jak velkou škodu panu správci a mlynáři udělali, to oni dle dobrého svědomí vyznati mohou. Že tomu tak a nejináče jest, to pečetí městskou stvrzujeme."

Jak hodně a zda vůbec dobrozdání dašické radnice Podhájskému pomohlo, ponechme stranou a všimněme si spíše toho, jak snadno lze při nekritickém přejímání informací udělat z komára velblouda - toho 12. července 1758 vůbec nešlo o pětihodinovou řež pouze na rynku v Dašicích, ale o celodenní boj o toto město, které nakonec dostali do svých rukou Prusové.

(Miroslav Klimpl, Pardubické noviny, sobotní příloha, 2. 4. 2005)