Věnováno památce našich předků

Josef Vosáhlo

majitel továrny na biče a hnací řemeny
* 12. května 1841 - Dašice
† 12. května 1918 - Dašice

Josef Vosáhlo pocházel z četné rodiny. Jeho otec byl řezníkem a k tomu měl ještě malé hospodářství. Na děti byl přísný, všechny musely pilně pracovat doma i na poli. A tak Josefovi zbylo na školu jen zimní období, jak to tehdy bývalo běžné. Ve dvanácti letech se začal učit u místního řemenáře Seiferta a v patnácti šel již "na vandr" do světa.

Cílem první Vosáhlovy cesty byla Vídeň. Ujala se ho tam jeho starší sestra, která mu pomohla opatřit místo. Bylo to tehdy v době války o Krym, horlivě se zbrojilo a pro řemenáře bylo práce dost. Z Vídně vandroval do Štýrského Hradce, Celovce, Lublaně a Záhřebu a přes Stoličný Bělehrad přišel do Pešti. Tam byl přijat do velkého závodu a získal mnoho zkušeností. V Pešti se Vosáhlo dostal do styku se zákazníky z Rumunska, Srbska, Bulharska i Turecka. Ti vzbudili v mladém dělníkovi touhu shlédnout kraje a poměry tehdy ještě málo známého Balkánu. Tak se Vosáhlo ocitl v Bělehradě, Sofii, Plovdivu a Cařihradě, ale tamními poměry byl zklamán. Ke všemu onemocněl zimnicí z útrap z cest konaných většinou pěšky. Naštěstí se ho ujali v pravoslavném klášteře, kde mu poskytli útulek a ošetření. Když se zotavil, vydal se z Cařihradu na plachetní lodi do Varny. Za bezplatnou přepravu konal službu lodního dělníka. Z Varny se dostal přes Rusčuk do Bukurešti. Tam si našel zaměstnání. Později pracoval v rumunském Brašově a Sibini a konečně přes Arad a Szegedin se vrátil do Pešti, kde opět přijal místo v dřívějším závodě. Dobrodružná cesta Balkánem měla velký vliv na pozdější Vosáhlovo konání.

Po deseti letech v cizině se vracel domů, aby navštívil nemocnou matku. Přijel do Dašic, ale bohužel matku již nezastihl. V roce 1866 byl odvolán bývalým zaměstnavatelem zpět do Vídně, aby do zbrojního skladu armády obstaral jako vedoucí sila koženou výzbroj pro vojsko. Do Dašic se vrátil v zimě roku 1866. Váhal, má-li začít provozovat živnost v Dašicích, nebo se vrátit zpátky do Vídně. Vosáhlo se rozhodl zůstal v Dašicích.

Doba byla pro zřízení nové živnosti příznivá. Velké koželužny nakoupily lacino spousty kůží z dobytka poraženého pro vojsko a nyní rády prodaly potřebný materiál mladému řemeslníkovi, jehož úspory, třebaže nevelké, mu umožnily platit hotově. Tak Vosáhlo začal výrobou bičů. Se zbožím se vydával do Debrecína na jarmark. Tamější velké trhy byly navštěvovány lidmi nejen ze širokého okolí, ale dojížděli tam také četní kupci z Balkánu. Zde se utužovaly staré známosti a získávali noví odběratelé. Jeden rumunský velkoobchodník si vymínil veškerou Vosáhlovu výrobu, sám pro ni dojížděl a předem platil hotově ve zlatě.

Zboží se líbilo a odběr rostl. Bylo třeba závod rozšířit. Vosáhlo rozuměl i koželužství, přibral si tedy dva dělníky a začal kůže pro svou potřebu vydělávat sám. Na káře odváželi kůže na vodu k Loučné. Tam je prali a připravovali k dalšímu vydělávání. Nechyběly ovšem při tom ani pošklebky sousedů o rasovském řemesle. Ale Vosáhlo nedbal a pracoval vytrvale a houževnatě dál. Zpočátku nepatrná řemeslná živnost rostla a dělníků přibývalo. Vosáhlovy výrobky měly výbornou pověst, takže výroba nestačila krýt poptávku. Závod byl stále zvelebován a rozšiřován.

Když v 70. letech 19. století začal mít rozvíjející se průmysl větší potřebu hnacích řemenů, které bylo nutno dovážet z ciziny, rozhodl se podnikavý Vosáhlo zařídit jejich výrobu. Odběrateli byly všechny české cukrovary, tkalcovny a přádelny. Řemeny bylo však nutno vyrábět z materiálů dovážených z Anglie, Belgie a ze Švýcarska. Proto Vosáhlo počátkem 80. let poslavil v Dašicích u řeky Loučné vlastní koželužnu s parním pohonem. Počet dělníků ve všech odděleních, jak v koželužském, tak v řemenářském a bičařském každoročně rostl. Vývoz, zejména do balkánských zemí, byl provozován již ve velkém. Na jubilejní výstavě v Praze roku 1891 vzbudila Vosáhlova expozice zaslouženou pozornost. Koncem 90. let postavil novou koželužnu, na tehdejší dobu moderně zařízenou. Závod náležel mezi nejlepší české podniky a konkuroval úspěšně i v cizině.

Vosáhlo byl uvědomělý občan i v životě veřejném. Pracoval v obci, místním čtenářském spolku „Hálek", měl zásluhy i o zřízení měšťanských škol v Dašicích. Zemřel v roce 1918.

Rozpadem Rakouska - Uherska a ztrátou balkánských trhů se dostal Vosáhlův závod do potíží. Výroba se snižovala, dělníků ubývalo. Nakonec byl podnik v roce 1948 znárodněn a začleněn do podniku Polický, Jaroměř a nakonec byl k 31. 12. 1948 zlikvidován.

 

(S použitím článku Josef Janiš: "Továrna na biče a hnací řemeny - Josef Vosáhlo, Dašice", Dašické ozvěny, březen 2000)

 

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode